ITÁLIE
S MAJDOU CESTOU NECESTOU
Úvod
Malý kufr, velké sny - cesta po Itálii s Majdou
Všechno to začalo v rozvážném dialogu u piva nevinnou otázkou, co třeba letos vyrazit až na jih Itálie, do Kalábrie. Protože dámská polovička právě dočetla knížku od Blanky Malé, ze které láska k Itálii, hlavně k jižní Kalábrii, doslova sálá, tip na cílovou destinaci byl jasný.
Zbývalo vyřešit nástřel itineráře cesty, sehnat alespoň nějaká ubytování a zamyslet se, čím že se vlastně do té špičky italské boty vydáme.
Nakonec padlo rozhodnutí vyrazit s manželovou kabelkou - Mazdou MX-5 neboli Miatkou neboli naší Majdou.
Zabalili jsme kufry – tedy pokusili jsme se. Ano, Majda je roztomilý kabriolet, jako stvořený na cestu podél italských vinic a městeček. Kufr má ale tak malý, že když do něj dáte plavky a kartáček, už není místo na zubní pastu. Ale kdo by potřeboval zbytečnosti, když má vítr ve vlasech a Itálii před sebou?
Vyrazili jsme ze středních Čech směr jih. Cíl? Dojet do Kalábrie přes různé zastávky podle motta i cesta může být cíl. Tahle cesta totiž nebyla jen o přesunu z bodu A do bodu B. Byla o tom, jak si splnit cestovatelské sny.
Třeba jako projet se přes horský průsmyk Stelvio. Na fotkách poměrně jednoduchá záležitost, v reálu navigace nestíhá vykreslovat zatáčky. Výškové převýšení je takové, že i místní horské kozy se tu zadýchávají. Jen svišti se nám na odpočívadlech bez zábran nepokrytě posmívají. Manžel, poměrně zkušený řidič, celou cestu svírá pevně volant a volá něco o "kreténovi, který si tuhle akci vymyslel." :-)
Zážitek je i vidět Cinque Terre, protože i když je pětice vesniček turisticky profláknutá, tyhle barevné domečky na útesech vypadají, jako kdyby je navrhl člověk s láskou k pastelkám a romantice. Stejně tak jen tak sedět v Montepulcianu s decinkou Vino Nobile di Montepulciano, kde si člověk uvědomí, že i když nerozumí tónům třešní a dubových sudů, stejně mu to chutná.
Mužská polovička toužila vidět v Itálii Amélii. Naštěstí ne tu z Montmartru, ale středověké, turisticky mile opuštěné městečko Amélia v Umbrii. Proč? Protože je to rodné město rodiny Terence Hilla a jeho rodina tu provozuje Gelaterii Girotti s tak dobrou zmrzlinou (my a Terence doporučujeme pistáciovou), že prostě žádná další už nebude nikdy dost dobrá.
Zastávkou bylo třeba i bílé Alberobello. Kde jinde máte možnost přespávat v malých domečcích, kde i šmoulí rodinka se musí poměrně uskrovnit?
A to všechno v Majdě, která sice neoplývá úložným prostorem, takže například nad otázkou nedostatku oblečení a praní visí od začátku otazník, ale zato má charisma autíčka, stvořeného na takovou cestu.
Takže – jestli hledáte inspiraci, kam vyrazit, nebo jen chcete vědět, jestli nás ta drobotina dovezla až do špičky italské boty, konkrétně k Tropei, mrkněte na blog, kde najdete fotky a poznámky jednotlivým místům.
J & D
Průsmyk Stelvio
Blbé nápady vznikají
Z cestovních poznámek:
První důležitá část naší cesty. Vyjeli jsme dobýt legendární průsmyk Stelvio a společně s ním ještě před tím první italské self benzínky.
Italové se s vámi moc nemazlí a dost často si musíte při tankování prostě nějak poradit. A protože s naší Majdou a její pidi nádržkou se musí tankovat často, nezbývalo, než navázat s benzínkami poměrně blízký vztah. Když překonáte trauma z toho, že na vás mluví automat, který Vám občas na nějakou dobu zablokuje dopředu částku vyšší než chcete, tak se to nakonec vlastně dá. Jen musíme následovat instrukce a nenechat se vyděsit. Stejně tak jako na Stelviu.
Romantická představa, kdy se budeme hlavně kochat dechberoucími výhledy, vzala za své při prvních ze 48 ostrých zatáček. Poměrně prudce se linuly vzhůru. Na vrchu jsme z dálky viděli tolik sněhu, že mít s sebou sáňky, mohla z toho být i zajímavá zimní dovolená. Řidič pravidelně komentoval jednotlivá točení volantem "a do píšťalky" (částečně cenzurovaná verze). Tiše k tomu vysílal modlitby, aby proti nám nejela "žádná větší kraksna." Po cestě nahoru nás na odpočívadlech okukovali svišti s pohrdavým pohledem: "Tohle má jako vyjet až nahoru? A vy dva v tom? Tož smělý tah, přátelé… smělý."
Nahoře máte možnost vydechnout u jídla, kafe nebo suvenýrů (pokud se tam nevyšplháte kolem sedmé ráno jako my).
A cesta dolů? V našem případe vedla směr Bormio a nabídla i vodopády a další neskutečné výhledy.
Co říct závěrem? Benzín byl zase v nádrži. Stelvio přežito. Důstojnost… no, ta nejspíš zůstala někde u zatáčky číslo 27. Zážitek ale na celý život.
Lago di Como - Menaggio
Z cestovních poznámek:
Na jezero Como jsme dorazili ještě dřív, než stihlo slunce pořádně nahřát italské dlažební kostky, kolem deváté ráno. Jezero je poseté malebnými městečky, každé má vlastní šarm, výhledy a svoji atmosféru. Když je postupně projíždíte, tak vás napadá, že je to takové stejně krásné, maličko víc vyklidněné a maličko víc italské než jezero Garda (aspoň na nás to tak působilo).
Možná to bylo i tím, že jsme si vybrali zastávku v pohodovém městečku Menaggio.
Promenáda podél břehu jezera, lemovaná lavičkami, květinami a výhledy na hory v kombinaci s jezerem vás nutí fotit, fotit a zase fotit - a když jste průměrný, o to víc nadšený fotograf jako já, který prostě mačká spoušť, i tak výsledek většinou vypadá jako letáček s reklamou na aperol.
Došli jsme k náměstíčku Piazza Garibaldi a z něho se vydali do kamenných uliček centra storica s pastelovými domečky plnými krámků se suvenýry a kavárniček. Před pokračováním cesty bylo potřeba potěšit kromě oka i žaludek. S výhledem na jezero přímo na náměstíčku pana Garibaldiho jsme za lasagne, pizzu prosciutto crudo a dvě pivka dali 37 € (hlavní jídla tu seženete už od cca 10–15 €, pizzu i levněji).
A pozor, pivko bylo točené neboli birra alla spina. Kdo je pivař jako my, tak je pro něho tahle chmelová radost prostě nutností ve slovníku.
Kolem poledne nenásledovala siesta, ale pokračování v cestě směr první delší, dvoudenní zastávka v ligurském přístavním městě La Spezia.
L a Spezia
Voňavé trhy, živé městečko, kavárny a přístav
Z cestovních poznámek:
Do ligurské La Spezie jsme dorazili v podvečer pomalu, v kolonách, asi o dvě hodinky déle, než jsme čekali. Ubytování, přes booking, ale ve stylu Airbnb, nám nabídl Emanuell. Klobouk dolů, komunikoval s námi i dlouho před příjezdem, v době pobytu i při odjezdu, anglicky přes WhatsApp. A kromě toho, že nám poslal tip na parkování kousek nad ubytkem, sám od sebe nám poslal inspiraci na dobré místní restaurace, co vidět a hlavně jak se na kopec, ve kterém jsme bydleli, dopravovat s pomocí místních veřejných výtahů (obr. 10 a 11).
Samotný vstup do apartmánu doprovázel návod s obrazovou fotodokumentací k rozklíčování dvou kódovaných zámků (první s kódem na terasu, kde bylo potřeba objevit starý bojler v jehož pravém dolním rohu byl umístěný další zámek s kódem, který po jeho rozklíčování otevřel vstupní dveře a následně pak i další, které bylo potřeba otevřít speciálním fíglem) - naštěstí nás, ostřílenou starou gardu hráčů adventur, tohle nezastrašilo. :-)
La Spezia je město, které možná nebudete mít rádi na první pohled pro jeho malebnost. Není jako Cinque Terre s pastelovými domečky, které lákají na focení a pro které je výchozím bodem. Má ale své kouzlo tepu italského města bez filtru – reálného, přirozeného, trochu omšelého, ale sympaticky živého.
My se toulali městečkem v podvečer, uličkami a parky až k přístavu a promenádě Passeggiata Morin.
Vyzkoušeli jsme podle tipu restaurci La Toa degli aranci, kde jsme dostali výborné místní ančovičky (Piatto di acciughe). Společně se špagetami s čtyřmi sýry (ai quattro formaggi), dvěma birre alla spina jsme zaplatili 40 €.
Další den jsme ráno vyrazili na trh. La Spezia má nádherné velké tržiště Mercato Centrale na Piazza Cavour. Voní na každém kroku, od sýrů a salámů po aromatické nám známé i neznámé ovoce a zeleninu, včetně neskutečné rybí sekce (pescherie) - my se drželi při zemi a spíš díky italštině mužské polovičky jsme zvládli nakoupit aspoň nějaký proviant - třešně, sýr, salám, olivy a Lambrusko.
Energii jsme potřebovali, čekaly nás vesničky Cinque Terre.
V La Spezii vás uličky vedou různorodě, ale dost často skončíte u nějakého zajímavého místa - u Fontany del dialogo na náměstí Piazza Giuseppe Garibaldi nebo u schodů Scalinata Cernaia, po kterých vyfuníte nahoru k hradu Castello San Giorgio.
Nebo si jen tak posedět na molu, když zrovna poblíž kotví nějaká loďka, která vypadá, že naposledy vyplula před několika sty lety - a nakonec je to italská loď Amerigo Vespucci, která je označována za nejkrásnější na zemi (postavená v roce 1930 v námořní loděnici v Neapoli, obrázek 31).
Ve městě si můžete udělat radost dárkem v podobě knížky (knihomolky si je kupují i v italštině s tím, že to nějak zvládnou 😎) nebo si nechat opravit rozbité ochranné sklo k čočce na mobilu v obchůdku Doctor Phone (protože bez toho to dál nepůjde 😁).
Cinque Terre
Aneb když vám pastelky upadnou do moře
Z cestovních poznámek:
Z pěti notoricky známých, vznášejících se vesniček na útesech, jsme se rozhodli v rámci pobytu v La Spezii navštívit tři - Riomaggiore, Manarolu a Vernazzu. Dají se ale jednoduše poznat všechny, Italové Vám k tomu nabídnou různé možnosti - vlak, který všechny propojuje a romanticky projíždí tunely v kopci, loď nebo si můžete připlatit za vyhlídkovou Via dell'Amore, slavnou pobřežní pěší stezku mezi Riomaggiore a Manarolou – s nádhernými výhledy a s turisty ve stavu euforie i přehřátí všude kolem.
My se rozhodli kombinovat, jen místo zkrácené verze přechodu stezkou Via dell'Amore (obr. 6 a 7) jsme poměrně odvážně zvolili pěší přechod kopce (protože ženská polovička si vygooglila, že je to nejjednodušší z pěších cest, má jen kilometr 🙈).
Z La Spezie vlakem do Riomaggiore jsme dojeli jednoduše (stačilo pochopit italský systém nákupu jízdenek v automatu s instrukcemi ve vybraném jazyku a následně si je pak před odjezdem orazit ve značkovači - obr. 25 a 26, pro dva stály 16 €).
Riomaggiore je barevné, fotogenické a když člověk přehlédne davy lidí, tak opravdu nádherné.
Přesun z něho do další vesničky Manaroli pěšky už tak nádherný pro nás nebyl. Proti nám hrál fakt, že jsme šlapali v polední době, navíc naše těla nepatří mezi ukázky vytuněných maratonských běžců. Po turistické trase číslo 531, která vede po kopci, vinicemi nad pobřežím s převýšením 650 metrů v poledním slunci dámskou polovičku už nezajímalo focení, jen možnost skoku do nejbližší rokle. S podporou muže se ale zadařilo a výhledy i sestup do Manaroli stály za to (obr. 11 - 16).
V Manarole jsem natankovali v podobě vody, dvou piv a obědových salátů (pro dva za 41 €), pokochali se a vyrazili dál, tentokrát už radši lodí, do vesničky Vernazza. Lístky na loď nás vyšly na 30 €.
I Vernazza s pastelovými domky, starobylou věží a přístavem, kde kotví lodě, co vypadají, že tam někdo zaparkoval jen proto, aby ladily při focení do kompozice, je krásná, ať už se do ní dostanete jakkoliv.
Zpátky jsme to vzali šupem, místním vláčkem až do La Spezie, cena zůstala i odtud stejná - pro oba za 16 €.
Montepulciano
Víno cestou? žádný problém
Z cestovních poznámek:
Další naše cesta vedla ke krátké zastávce v Montepulcianu.
Florencie má umění. Siena má historii. Montepulciano má víno.
Městečko typicky toskánské, stojí na kopci, vede k němu cypřišová alej a každá druhá ulička končí vinotékou. Každá třetí ve sklepě. Místní vína se jmenují Vino Nobile di Montepulciano DOCG a jeho lehčí varianta Rosso di Montepulciano DOC. Naším odborně neodborným pohledem byla obě výborná, v kombinaci s Tagliere di salumi e formaggi (kousky salámů a sýrů na prkýnku), v místním sklípku, řekněme že nebylo co vytknout.
V případě salámu se nabízelo volit variantu cinghiale, z divokého kance. Divoký kanec je tu častou součástí místní kuchyně – a taky místní pýchy. Je to takový neoficiální maskot Toskánska obecně, ale v Montepulcianu a okolí má extra čestné místo a kromě jídla ho najdete na všemožných suvenýrech od triček (obr. 12) přes plyšáky.
Městečko nebylo v době naší návštěvy přeplněné turisty. Mohli jsme se tak v klidu toulat v jeho nádherných kamenných uličkách a zákoutích, romanticky prázdných i díky brzké ranní době. Blíž k náměstí Piazza Grande a s postupem času městečko ožívalo a hlavní ulička Via di Gracciano nel Corso se zaplnila obchůdky s lokálními výrobky a kavárničkami.
I když tu bylo krásně, nejen díky vínku (ke kterému překvapivě vzhlížel obdivně i muž), bylo potřeba pokračovat dál, do městečka Amélie, kde nás čekalo ubytování. A ne, nemůžeme si vzít žádné lahvinky s sebou, máme jen malý kufr a zodpovědnost. Nebo můžeme?
Amélie
Na Kafíčku u Terence Hilla
Amélie, to nebyla jen zastávka po cestě do Kalábrie. Za touhle zastávkou stálo nadšení mužské polovičky vidět na vlastní oči místo, kterým kráčel a občas, když máte hodně velké štěstí, ještě kráčí, sám modrooký Terence Hill.
S Budem Spencerem vytvořili dokonalou pěstní italskou dvojku. Oba jsme na jejich filmech vyrostli, rádi si je pouštíme znovu, protože Budovo "Chceš něco říct, nebo se radši rychle ztratit?" nebo Terencovo "Klid, já to vyřeším…" prostě nemá chybu.
A proč Terence a Amélia? Rodina Terence Hilla, vlastním jménem Maria Girottiho, totiž z Amélie pochází a jeho dědeček tu založil zmrzlinárnu a my do ní prostě museli.
Ubytování jsme si našli ještě ten den ráno v La Spezii. Bylo kousíček od Porta Romana, krásné kamenné brány vedoucí do centra storica neboli do historické části městečka za hradbami. Majitelem byl Ital, který angličtinou jako druhým jazykem rozhodně neoplýval, takže chvíli trvalo, než jsme zjistili, že nás po italsku nevyhazuje, ale jen nás žádá, abychom ráno odjeli už do devíti. :-)
Když jsme vešli do městečka, vypadalo to, jako když se v něm zastavil čas po nějaké náboženské slavnosti. V kamenných uličkách byly rozesety v obrazcích malé obarvené kamínky a květy a v jejich stopách jsme postupně došli až nahoru k místní katedrále. Odměnou nám byly rozhledy po krásném okolí a všude kolem lenivý klid, kdy i kostelní věž vypadala, že si zívne, než odbije.
Gelaterie nezklamala. Neskutečná pistáciová zmrzlina, pistáciové frappé, interiéry věnované filmům italské dvojky ranařů a jako bonus knížka o Terencovi.
Před Portou Romanou jsme nemohli vynechat posezení s místními dědoušky, kdy my jako reprezentanti národa pivního moku vymlaskli každý po dvou kouscích 0,6 l birra Moretti sledujíc místní "ruch".
V povznesené náladě jsme okoukli závěrečné vystoupení místní ZUŠ v parku, kde tanečky předvedli všechny možné místní generace. Na závěr jsme se posilnili v místní hospůdce pizzou a kancem, pěkně na dobrou noc.
A starobylou část Amélie, krásnou i když trošku ospalou, jsme pomalu opustili. abychom se připravili na ranní odjezd směr Alberobello.
Sulmona
Konfety všude
Amélie, to nebyla jen zastávka po cestě do Kalábrie. Za touhle zastávkou stálo nadšení mužské polovičky vidět na vlastní oči místo, kterým kráčel a občas, když máte hodně velké štěstí, ještě kráčí, sám modrooký Terence Hill.
....
Alberobello
Šmoulí domečky zblízka
Amélie, to nebyla jen zastávka po cestě do Kalábrie. Za touhle zastávkou stálo nadšení mužské polovičky vidět na vlastní oči místo, kterým kráčel a občas, když máte hodně velké štěstí, ještě kráčí, sám modrooký Terence Hill.
....
Tropea
Je libo cibulová a salámová zmrzlina?
Amélie, to nebyla jen zastávka po cestě do Kalábrie. Za touhle zastávkou stálo nadšení mužské polovičky vidět na vlastní oči místo, kterým kráčel a občas, když máte hodně velké štěstí, ještě kráčí, sám modrooký Terence Hill.
....
Okolí Tropei
Konečně koupačka a vyvalovačka a.... sopka?
Amélie, to nebyla jen zastávka po cestě do Kalábrie. Za touhle zastávkou stálo nadšení mužské polovičky vidět na vlastní oči místo, kterým kráčel a občas, když máte hodně velké štěstí, ještě kráčí, sám modrooký Terence Hill.
....
Messina (Sicílie)
Na skok mezi mafiány
Amélie, to nebyla jen zastávka po cestě do Kalábrie. Za touhle zastávkou stálo nadšení mužské polovičky vidět na vlastní oči místo, kterým kráčel a občas, když máte hodně velké štěstí, ještě kráčí, sám modrooký Terence Hill.
....
Reggio di Calabria
Nákupní bulváry a nové město po rekonstrukci
Amélie, to nebyla jen zastávka po cestě do Kalábrie. Za touhle zastávkou stálo nadšení mužské polovičky vidět na vlastní oči místo, kterým kráčel a občas, když máte hodně velké štěstí, ještě kráčí, sám modrooký Terence Hill.
....
Scilla
Tváří v tvář příšeře
Amélie, to nebyla jen zastávka po cestě do Kalábrie. Za touhle zastávkou stálo nadšení mužské polovičky vidět na vlastní oči místo, kterým kráčel a občas, když máte hodně velké štěstí, ještě kráčí, sám modrooký Terence Hill.
....
Cesta domů
Smutný co? taky nám to přijde
Amélie, to nebyla jen zastávka po cestě do Kalábrie. Za touhle zastávkou stálo nadšení mužské polovičky vidět na vlastní oči místo, kterým kráčel a občas, když máte hodně velké štěstí, ještě kráčí, sám modrooký Terence Hill.
....